17. listopad. Den jako každý jiný
Před 17. listopadem 1989 se nedalo dělat všechno, ale dalo se dělat hodně. Tak tomu bylo a je, i po tomto dni.
Já jsem se zúčastnil tří listopadových demonstrací. Poctivě i s klíči. Štrngalo se ostošest. Statisíce lidí po náměstích, po celém Československu. Každý si chtěl vyštrngat nějakou změnu a možná někteří chtěli, aby jejich štrngání jen vzbudilo. Spousta lidí přišlo jen ze zvědavosti kromě tajných št-báků, kteří byli hlavně zvědaví, na koho si mohou udělat nějaký záznam.
Představa lidí byla různorodá. Tisíc lidí, tisíc chutí. Cestování, podnikání, svoboda projevu ale i nicnedělání, podvádění, kriminalita. To všechno lidem chybělo ke svobodě. Ke štěstí?
Mnohým se zhroutil svět, cítili nejistotu, měli strach. Režim jim zajišťoval jistotu a pohodlí. Hlavně papalášem v různých stranických funkcích. Ale dobře se měli i ti, kterým padaly tlusté drobky ze systémového stolu. Pumpaři, řezníci a podobně.
Byl jsem v té době student na vysoké škole technické. Měl jsem vychozené gymnázium na rozdíl od kterého, mě vysoká škola bavila. Popři škole jsem se ve volném čase mohl věnovat řadě aktivit. Já jsem nikdy nepocítil žádné omezení ani perzekuci za vyznání. Ani moji rodinný příslušníci.
Svoboda projevu?
Já jsem se necítil být nesvobodný. Svůj názor na systémové chyby, jsem komunikoval ve svém prostředí. Na začátku, už v patnácti letech v kuchyni s dědečkem, který byl starý poctivý komunista, žijící v idealistické představě. Měl tehdy už přes sedmdesát let. Naše souboje trvaly hodiny a mnohdy končily patovou situací. Bylo to milé a rád na to vzpomínám.
Na gymnáziu se moc diskutovat s nikým nedalo. Pokud jste nešli v proudu a byli jste proti režimu, tak jste byli vyvrhel. Většina spolužáků byli předchůdci dnešních progresivců akorát v jiném kabátu, který byl v trendu pro tu dobu.
Vždy jsem obdivoval, jak se určitá skupina studentů dokázala adaptabilně ocitnout v pro-režimních funkcích a aktivitách, od kterých očekávali budoucí prospěch a výhody. Měli takzvaný krysí instinkt.
Skutečná konfrontace ve veřejném prostoru, když to tak můžu nazvat, nastala až na přednáškách na vysoké škole. V té době byly všelijaké vědecké komunismy a marxismy-leninismy v módě, respektive povinné a žádný student vysoké školy se jim nemohl vyhnout. Z přednášky, která trvala 90 minut jsem se 30 minut hádal, pardon diskutoval, o tom, co ve společnosti nefunguje a jak by se to podle mě mohlo řešit. Přednášející byl samozřejmě důkladně vyškolen systémem, takže jakýkoli můj argument, se od něj odrazil jako hrách od zdi.
Ale ze školy mě nevyhodili.
Vedle školy jsem přemýšlel a vymýšlel všechny možné brigády, abych nechodil s dvaceti korunami v kapse, jako na střední škole. 20 Kčs bylo tehdy asi 20 EUR, protože mléko stálo 2 Koruny a dnes stojí přes Euro.
Něco jsem našetřil, a v létě 1989 jsme se čtyři známí vydali na prázdniny do Západního Německa. Po pár dnech v Rakousku, jsme se ocitli v Mnichově. Vnímal jsem tu zemi a lidi opravdu rozmanitě, ale jedno jsem si byl jistý. Žít bych tam nechtěl. Jak jinak, našli jsme si tam brigádu na stavbě. K těm svým, jsem přiložil vydělané peníze a na náměstí, kde se každý víkend konala burza aut, jsem si koupil od Turka třináctiletý Mercedes. Říkalo se mu piano. Domů jsem se vezl jako ministr. Rádio naplno a vítr ve vlasech. Když mi ho předal, tak jsem měl celkem v životě najetých 50 kilometrů z autoškoly. Druhý den, jsem se ocitl v hustém ranním provozu v centru Mnichova. Na to se nedá zapomenout. Ale dal jsem to.
Během školy jsem hrával basketbal za Inter, tedy snažil jsem se hrát, chodil lyžovat po Slovensku a žil normální život se vším, co k němu patří.
Bojoval jsem za sebe v roce 1989, a bojuji stejně i v roce 2025. Nic se nezměnilo. Když něco chceš, tak jdi za tím. Pokud uděláš něco špatně, tak to změň. Když dobře, tak se z toho těš.
Štěstí nepřichází s tím, že si něco získal, ale dokázal. Že jsi překonal sám sebe. Že jsi byl v něčem užitečný. Největší frustrace je z toho, když se cítíš jako hadr, kterým někdo zametá. Ale hadr ze sebe děláš ty. Nikdo ti nemůže stát v cestě za úspěchem. Jedině, že se vzdáš a odejdeš bez boje. Zbav se strachu, a neházej vinu za svůj neúspěch na jiného.
Před 17. listopadem se dalo dělat hodně, a po něm se dá ještě víc. Jen si nějaký 17. listopad vyber a jdi do toho. Keep moving.
