Uvřeštěný západ se začíná podobat Ukrajině
My máme nárok na toto, támhle a hento, jako rozmazlené dítě. Vy musíte dělat všechno tak, jak my chceme, musíte se nám přizpůsobit, jinak se co? Hodíte na zem a budete vřískat, nebo si roztřískáte hračku? Ať se líbí, tak se hoďte na zem a vřískejte. Pomůže vám to akorát tak, jak to pomohlo Ukrajině. Trpělivý rodič počká, než se dítě řevem neunaví a hračky, které si zničilo, už nebude mít. Je vymalováno.
Ten, kdo řídí osud, ho řídí spravedlivě a když si chce někdo stěžovat, tak ať se líbí. Každý to jednou pochopí, přepracuje-li se k sebereflexi. Někdy za dost vysokou cenu. Všechny války a konflikty jsou toho důkazem.
Nyní se naskýtá otázka, že až kam hodláme zajít? Kdy se zastavíme a přestaneme vřeštět a přijdeme k rozumu?
Lidé toho světa, který podporuje požadavky Ukrajiny a cítí, že křivda je páchána i na nich, jsou již konfrontováni s názory a požadavky uprchlíků. Jsou objektivní, nebo se nic nezměnilo, a je to opět jen natrčená ruka, dejte mi? Někteří pracují a mnozí ne. Ale i většina těch, co pracují se cítí být ukřivděna, že to západní svět může za to jak dopadli. Zase ne já, ale někdo druhý. Čili vy za to můžete, tak se o nás postarejte, jste povinní. Nejprve šla křivda z východu a nyní i ze západu. Dobře, tak se už vzpamatujte, dokud se vám nepodaří rozbít celý svět.
Nenastavuje nám to tak trochu zrcadlo? Nevidíme se v něm? Vždyť i my jsme se měli, a máme se špatně proto, že za to může soused. Který, ten co nám sedí na krku?
Podobáme se nebo jsme stejní?
