V Minneapolisu zastřelili matku tří dětí

Příšerný a odsouzení hodný čin. Je mi líto těch dětí, které už nikdy neuvidí svou matku. Během Vánoc budou s prázdnýma očima hledět na stromeček a jediný dárek, který by si přáli, je přítomnost a pohlazení od své mami.

Krutý a bezohledný svět. Proč v něm musí trpět právě děti? Kvůli ledovým srdcím dospělých?

Denně denně se tyto děti potýkaly s bezprávím a svévolí obyvatel města. Hlavně starší dcera měla trauma chodit vůbec domů. Bydleli skoro na okraji města a byli odkázáni na městskou dopravu. Měli sice starší auto, ale to využívala hlavně matka do práce, ale velmi často bylo dlouhé týdny nepojízdné. Místní výrůstci jim mnohdy vypustili pneumatiky a okno na zadních dveřích už ani nedávali opravovat poté, co jim jej opakovaně rozbili. Jen tak. Protože věděli, že v autě nic hodnotného nenajdou.

Město se za poslední roky změnilo k nepoznání. Jejich čtvrť, kdysi plná mladých rodin, jejichž děti si hrávaly spolu na ulicích, je nyní čtvrť duchů, drogových dealerů a povalečů. Mnozí z původních obyvatel raději odešli za prací do jiných měst nebo prostě někam uprchli. Pokud jim to finanční situace umožňovala.

Jejich situace nebyla zrovna růžová. Otec trpěl dlouhodobě psychickými problémy, které utápěl v alkoholu. Jako mladý pracoval v místní továrně a nežilo se jim špatně, ale když začala mít problémy přišel o práci. Nedokázali konkurovat levnému dovozu. Nechtěl zahálet, tak se ještě mladý a plný síly přihlásil do armády. Narukoval do Iráku. Postupně mu to tam přestalo dávat smysl. Násilí a utrpení prostých lidí měl celé noci před očima. Když mu nastražená mina roztrhala kamaráda, se kterým vyrůstal, tak odešel na propustku domů a už se nikdy zpátky nevrátil.

Dcera chodívala ze školy a tréninku domů pravidelně kolem osmé večer. Tak tomu bylo i v ten večer. Matka měla zrovna volno, tak se chystala dceru čekat na zastávku. Jestli mohla, tak to tak dělala vždy. Tentokrát trochu zpožděna, protože ji zdržel telefonát od její matky. Ne a ne skončit. Opakované ponosy na sousedky a syna. Stále dokola. Na zastávku to bylo přes tři ulice a pět bloků domů. Kráčela rychle. Jednak se zpožďovala a pak měla nějaký zvláštní pocit. Ještě jeden semafor a za cukrárnou doprava na Washingtonskou. Nekonečná ulice se starou kartáčkou, na které už snad nebylo ani jedno okno celé. Najednou slyší tlumený zvuk, který se postupně zesiloval, dokud ho neslyšela zcela zřetelně. Vždyť je to dceřin hlas. Do budovy vběhla přes vylámané dveře, za kterými uklouzla na rozbitém skle. V temné hale se bylo těžko orientovat ale obraz, který se jí naskytl, jí dodal optimismu. Ještě není pozdě. Pět výrůstků a jeden starší gauner se sápaly po dceři, která se odvážně bránila. Přišla v poslední chvíli, ale její přítomnost je zjevně nepotěšila a když se na jednoho z nich, který dceři svíral ruce, hodila a začala ho zoufale škrtit, vytáhl starší z nich zbraň. Zazněl výstřel a její tělo se nehybně svezlo na podlahu. Horká krev řinoucí z jejího krku se na zemi míchala s prachem. Byla to hala, ve které manžel kdysi pracoval na montážní lince.

Dcera se třásla na zemi. V tom stresu nebyla schopna vytočit číslo na telefonu, který byl sice rozbitý ale naštěstí fungoval.

V hale zůstalo hrobové ticho přerušované vzlykáním. Takhle to přece nemůže zůstat, takto to nemůže dopadnout.

Do ticha se z dálky začaly míchat sirény policejních aut. Pachatelé byli v následujících dnech postupně zadrženi. Tři z nich už byli za podobné činy potrestáni.

Pro otce to byla další krutá rána. Neuměl se z toho celého vzpamatovat. O děti se začala starat babička. On se přihlásil do bezpečnostní agentury. Nějaký ICE.

Kdy to skončí? Když ten poslední dokáže, že má pravdu? Ale to bude muset všechny postřílet. Nebylo by lepší raději být lidský a nejít přes mrtvoly? K čemu jsou zákony, když je lidé nedodržují, nerespektují se. Proč lidé dnes hledí pouze na sebe a bezpečnost druhých je jim ukradená. Jako fanatici, bez mozku a citu.

Tento smutný příběh je asi tak rok starý. Byl to Minneapolis. Alespoň si to myslím, i když dnes je těchto zpráv tak nepřeberné množství, že se mi to začíná míchat. Berlín, Londýn, Praha, Paříž.

Nechápu, jak může někdo někoho nutit, aby si do svého domu nebo zahrady vzal někoho, koho vůbec nezná. Nějaké kvóty. Neznáš jeho úmysly. A možná jsou tři z deseti i dobrý lidé, ale kdyby jich bylo i devět. Mají svou vlast, své rodiny. Mají jim Bohem darovanou zemi.

                     Tak ať jim tam, u nich doma, pan Bůh pomáhá. Amen.

Čti tenhle článek na blogu Koncept