Sebevraždy a vraždy mladistvých
Mládež je zrcadlem společnosti, takže pokud ji chceme posuzovat, tak se zamysleme nad sebou.
Co jsme jí dali, jak jsme ji vychovali, vzdělali a hlavně, jakým vzorem jsme jí byli.
Vytváříme jako společnost opravdu dostatečně pevnou kostru, o kterou se mladý člověk může ve svém psychickém, fyzickém a duševním vývoji opřít? Za výchovu dětí jsou zodpovědní hlavně rodiče, ale i lidé, kteří s nimi tráví čas a přicházejí s nimi do kontaktu. Osobně nebo v mediálním prostoru.
Čtyři desetiletí dozadu vám ulice nedovolila dělat cokoliv. Vždy se našel někdo, kdo zasáhl, kdyby něco přesáhlo tolerovanou míru. Ne, to není omezování svobody nebo vývoje, to je výchova. O škole ani nemluvím. Postavení učitele bylo neotřesitelné. Dnes učitel táhne za kratší konec. Už jen takový školník dal výrůstky do pořádku.
Kdo selhal, pokud mladý člověk spáchá sebevraždu? Je to strašné. Kdo mu vysvětlil, že k čemu žije a jaký je smysl života? Kdo mu to vůbec umí vysvětlit? Rodiče, učitelé, sociální pracovníci, psychologové nebo faráři? Ale co když to ani oni nechápou, nebo jim to nikdo neřekl?
Společnost upadá, ztrácí zájem, ostražitost a životaschopnost.
Pokud děti páchají sebevraždy, tak zažíváme období temna, které sami vytváříme.
Mnohé citlivé a dobré děti, vyrůstají v necitlivém a egoistickém prostředí. Jsou dostatečně silné, aby odolaly tlaku prostředí?
Jsem o tom přesvědčen, že mnohé děti jsou v dnešní bezcitné, chaotické a uspěchané době vystaveny psychickému týrání a šikaně. Také jsem přesvědčen, že jejich okolí to mnohokrát ignoruje, neřeší, nevšímavě prochází nebo zbaběle mlčí.
Zbabělců je ve společnosti většina.
Pokud si někdo myslí, že zřízením nějaké linky vyřešil všechno, tak je alibista nebo hlupák. Toto může vyřešit jen jedno procento problémů. Podstatná je všímavost, pozornost a zájem okolí.
Kdo se zabije nebo bude vraždit příště? Ten, kdo šikanuje nebo je šikanován? Položme si základní otázku. Mohli jsme tomu zabránit?
