Jednota nebo rozdělenost, tvorba nebo rozbíjení

Pokud se nesjednotíme a nezačneme spolupracovat, tak se situace bude zhoršovat. Jde o to, aby si lidé uvědomili, že věci se sami od sebe nezlepší. To se týká všech lidí, nejen politiků.

Nesmíme tříštit společnost, ale sjednocovat, hledat s každým společnou řeč a nikoho nevylučovat. Lidé musí hledat to, co je spojuje, a ne co je rozděluje. A pokud mají na určité věci různé názory to neznamená, že se už nemohou shodnout v něčem jiném. Společným zájmem by měl být lepší život nás všech. Třeba být aktivní, přemýšlet, a ať o směřování v konkrétní otázce rozhodne většina, a menšina ji za to nebude nenávidět, ale bude ji respektovat. Jednou budu já v menšině a smířím se s tím, a jindy ve většině. Pokud se po čase a nabytých zkušenostech zjistí, že zvolené řešení nebylo ideální, tak se opět většina dohodne na novém.

Kritika je potřebná i užitečná, jenže bez navrhovaných řešení, hlavně od lidí, kteří mohou věci ovlivnit, je k ničemu a může nabýt i škodlivý a destruktivní charakter.

Hlavně vyjádření typu, že všechno je špatné a tady už nic nepomůže, si můžete strčit za klobouk. Vždy se dá zlepšovat, i když jen po kouscích.

Nikdo si to před pár lety neuměl představit a ani si to nepřipouštěl, že by se situace mohla vyvinout až do takového chaosu. Mnozí lidé při pohledu na to, co se děje ve společnosti, pociťují úzkost, nejistotu a strach.

Jenže to, kam jsme se dostali, nevzniklo ze dne na den. Když se podíváme jen deset let zpátky, tak vidíme, že lidé postupně přestávali vzájemně komunikovat nebo nekomunikovali korektně. Člověk vystupující v médiích na veřejnosti bez problémů lže a zavádí, a to už po tisíci krát. Nemá s tím vůbec žádný problém. A veřejnost? Část lidí to přehlíží, část rezignovala a další to považují za normální, neboť by dělali totéž.

Většina lidí, pokud něco dělají, tak v tom vidí výlučně vlastní zájem a to, že by to mělo sloužit i pro ostatní, je nezajímá. Pokud vás nezajímají jiní lidé, tak ty lidi zase nezajímáte vy. Čili vzkvétá individualismus a egoismus.

Řešením je žití ve společenství a pro společnost. Nemůžeme se uzavírat před vnějším světem, neboť nás to doběhne, a ještě je mnoho věcí, které můžeme ztratit nebo zničit, ale také můžeme hodně napravit a zachránit.

Mám takový konkrétní případ ze života. Znám jednoho člověka, který je chytrý, slušný, pracovitý, zodpovědný a pečlivý. Nedávno jsem se ho zeptal, jestli už má jasno koho bude volit. Odpověď zněla: Nemám a ani mě to nezajímá. Rezignoval jsem. V posledních volbách jsem volil, protože jsem chtěl změnu, ale zklamal jsem se. Já mu na to odpovím: A vážně jsi očekával od těchto lidí změnu? Jaké k tomu měly předpoklady? Zamyslel ses nad tím, nebo sis to zjednodušil, bez rozmyslu, a jen na základě emocí jsi tam ten volební lístek hodil? Odpověděl mi, že se tomu moc nevěnoval. Odpověď byla upřímná a ani mě nepřekvapila, protože ho znám a vím, jak se zajímá o veřejné otázky.

Určitě má každý z nás spoustu práce a povinností kolem sebe, rodiny, zaměstnání. Ale když necháme ostatní svět napospas osudu, tak se nám to vrátí v podobě zhoršených životních podmínek. Na závěr diskuse jsem dodal: Co když přijdeš za pár let do nemocnice, protože budeš potřebovat pomoc a najdeš ji nefunkční nebo zavřenou? Zatím nám mnohé věci fungují, i když ne perfektně, ale po čase nemusí. Co když tvé dítě nedostane naléhavou pomoc, kterou potřebuje? Koho z toho budeš vinit? Toho, co si zvolil bez zájmu a rozmyslu?

Proto si zvolme jednotu, tvorbu a spolupráci.

Čti tenhle článek na blogu Koncept